Historie Lítožnic a Lítožnických rybníků
Název Lítožnice pochází od středověké vesnice Litožnice, která zřejmě vznikla již v první polovině 12. století, jak napovídají některé archeologické nálezy a také zasvěcení dnes již zaniklého kostela sv. Gothardovi. První známá historická zpráva o vsi je ovšem až z roku 1351, kdy vdova po staroměstském měšťanu Ulmanovi prodává litožnické území Mikuláši Rokycanskému. Majitelé Litožnice byli vesměs pražští měšťané a často se střídali. Několik z nich se psalo „z Litožnice″. Od roku 1379 se jako zdejší majitel několikrát uvádí Štěpán Litoměřický, který ves od roku 1412 pronajímal své sestře Kateřině. O několik let později již patřila Litožnice Pecmanovi z Babic a Frenclinovi z Kotvic, za nichž je také v historických pramenech poprvé výslovně doložena existence tvrze. Rozdělené území získal před rokem 1476 Štěpán z Novosedel, který v tomto roce zapisuje věno své manželce Ludmile „v Litožnicích na tvrzi a na poplužním dvoře“. Po jeho smrti ale přesto došlo mezi vdovou a dalšími zájemci o tvrz k několika soudním sporům a nakonec byl statek připojen k sousední Dubči. Již roku 1506 se litožnická tvrz výslovně uvádí jako pustá. V následujících letech byla opuštěna i ves s kostelem a postupně zanikla. Kostel pravděpodobně existoval déle, protože je uváděn (byť tou dobou též již jako pustý) ještě roku 1713.
Stavební podobu tvrze, založené pravděpodobně ve 14. století, můžeme pouze odhadovat na základě dochovaných nevelkých zbytků zdiva. Zdá se, že byla tvořena jedinou věžovitou budovou o rozměrech nejméně 6 x 8 metrů. Vzhledem k blízkosti potoka a problému se spodní vodou byla tvrz založena poměrně nezvyklým způsobem; budova byla po dokončení stavby zvenčí zahrnuta až po úroveň prvního patra zemí a kameny, a její přízemí s trámovým stropem poté sloužilo jako sklep. Na rovině postavená tvrz tak budila dojem, že stojí na kopečku chráněném vnějším valem a příkopem, do kterého byla zřejmě přiváděna voda přímo z potoka. Na břehu potoka byla nalezena část starého dřevěného potrubí. Podobu a vybavení předpokládaných vyšších pater dnes neznáme.
Zbytky Lítožnické tvrze jsou dodnes v terénu dobře patrné, jsou však ukryté v hustém porostu kousek od břehu Říčanského potoka severně od hráze rybníka. Na malém kopečku, kolem něhož jsou především na jihu ještě patrné zbytky valu, se dodnes dochovalo severovýchodní nároží se sklepními prostory bývalé tvrze, konkrétně okopaný vnitřní líc zdiva o délce několika metrů a odhadované tloušťce asi 1,3 metru.
První rybník (Násadový rybník u Litožnic) je zde poprvé zmiňován již v roce 1542 v zápise o dělení dědictví mezi Oldřichem a Adamem Zapským. Není však jisté, zda je možné tento rybník ztotožnit s pozdějším velkým Litožnickým rybníkem, který zabíral ještě koncem 18. století plochu všech tří dnešních rybníků a který překryl část zaniklé středověké vsi. Tento velký rybník byl vypuštěn a vysušen v první polovině 19. století a na jeho místě byly založeny louky. V lesíku pak stávala hájovna knížecí bažantnice. Mohutná hráz tohoto zrušeného rybníka se zachovala až do dnešní doby. Ještě začátkem 21 století sloužila jako hráz dvou novodobých rybníků (Nový a Myslivecký). Myslivecký rybník byl vybudován místním mysliveckým sdružením v roce 1953, zbývající dva (Nový a V Mejtě) byly postaveny v letech 1969–1970. Do rybníka V Mejtě se vlévá od jihovýchodu nevelký přítok z „Muldy″. Na přelomu 60. a 70. let 20. století měla být celá Litožnice zavezena popílkem z malešické teplárny. Nedošlo k tomu jen díky silnému odporu dubečských obyvatel.
Všechny tři rybníky byly vybudovány jako boční a potok Říčanka protékal mezi nimi. Na začátku 21. století byly díky zanedbané údržbě všechny tři rybníky v havarijním stavu. Ačkoli původní hráz historického rybníka zde již sloužila několik set let bez větších problémů, boční dělící hráze budované v 60. a 70. letech byly zcela zerodované a místy široké jen několik desítek centimetrů.
Josef Moravec: O popílku v Lítožnici – Rohožník 2010/3