ořechovec srdcovitý
Carya cordiformis
Bitternut hickory
Juglandaceae (ořešákovité)
Charakteristika:
Statný strom dorůstající mezi 20 až 30 metry výšky. V habitu je podobný ořešákům, má však jemnější strukturu koruny. Jedná se o na vhodných stanovištích rychle rostoucí druh, s přímým rovným kmenem a vejčitou korunou. Kůra je od mládí až do vyššího věku, cca do 40 až 50 let, hladká, šedá. Později se mění na mělce rozbrázděnou šedou až šedohnědou borku. Letorosty jsou v mládí hnědě nebo rezavě chlupaté, později během vegetace olysávají, mají hnědou až červenohnědou barvu. Na rozdíl od ořešáků je dřeň větviček plná. Pupeny jsou výrazné s velkými vstřícnými šupinami, mají žlutou až žlutohnědou barvu. Na větvičkách jsou patrné výrazné jizvy po opadaných listech. Listy jsou lichozpeřené, složené ze 7 až 9 listů, které mají ostře pilovitý okraj. Spodní strana listu je alespoň na hlavní žilnatině chlupatá. Na podzim se zbarvuje žlutě až žlutohnědě. Květy v jehnědách se objevují s rašením listů. Plodem je ořech dozrávající v říjnu až listopadu. Oplodí je na rozdíl od velké části ostatních ořechovců tenké, ve spodní polovině s náznakem mladých žeber, pokud ořech při dozrání puká, tak pouze ve spodní třetině. Plody jsou zelené, při dozrání zelenožluté. Plod je oválný, na konci výrazně zašpičatělý, hladký, má světle hnědou barvu a hořké jádro.
Stanoviště:
Plochy tvrdého luhu, na hlubokých a živných půdách, které mohou být i sezónně zaplavované.
Výskyt:
Východní část Severní Ameriky, od jihu Kanady až po Alabamu. Na západě končí výskyt až za řekou Mississippi.
Zajímavost:
Na rozdíl od ostatních ořechovců plody tohoto druhu nejsou jedlé, jsou výrazně hořké, a to kvůli vysokému obsahu taninu; jejich hořkost je tak silná, že se jim vyhýbají i veverky. Dřevo se využívá pro mnoho účelů, v nábytkářství, pro výrobu podlah, na výrobu papíru, ve své domovině v Severní Americe se využívá na uzení masa.
Bitternut hickory
Carya cordiformis
Juglandaceae (walnut family)
Description:
Stately trees attaining between 20 and 30 metres in height. Its habitus is similar to walnut trees but its crown has a finer structure. In suitable habitats, the species grows fast with a straight trunk and an ovate crown. The bark is smooth and grey from youth to approximately 40 to 50 years of age. Later on, it turns into shallowly grooved grey to greyish-brown ross. Annual shoots have brown or rusty hair when young, balding during the vegetation period and taking on brown to reddish-brown colour. Unlike walnut trees, twig core is solid. Buds are prominent with large opposing buds, yellow to yellowish-brown in colour. Leaf scars on twigs are prominent. Leaves are odd pinnate, consisting of 7 to 9 leaflets with sharply serrate edges. The bottom of the leaf is hairy at least on the main venation. In the autumn, it turns yellow to yellowish-brown. Flowers in catkins appear along with foliation. The fruit is a nut ripening in October to November. Unlike the majority of other walnut trees, the pericarp is thin, with mild ribs in the bottom half; if the nut cracks when ripe, it happens in its lower third. Fruits are green and turn greenish-yellow when ripe. They are oval with a prominent point, smooth, light brown, and with a bitter kernel.
Stand:
Hardwood floodplain forests with deep and nutritious soils that can be flooded seasonally.
Range:
Eastern part of North America, from south Canada to Alabama. In the west, its range ends past the Mississippi River.
Point of interest:
Unlike other walnut family trees, the fruits of this species are not edible; they are so bitter due to a high tannin content that squirrels avoid them. The wood is suitable for many purposes including furniture, flooring, and paper production, and is also used for smoking meat in its North American homeland.
