U hřbitova (U křížku)

Mars, Jupiter a Saturn… Ne, není třeba pozorovat oblohu, a přesto je můžete spatřit bez ohledu na počasí v malém sadu v Radlicích. Nejsou to však planety, ale odrůdy ořešáků, které zde byly vysázeny jako doplnění běžných ovocných odrůd pražských sadů a jejichž jména jsou inspirována řeckou a římskou mytologií.

Ořešák královský je jedním ze stromů, který pomalu mizí z českých zahrádek, protože jeho pěstování vyžaduje velký prostor. Plochy pro městskou zeleň však umožňují větší zahradnický rozmach, a tak je v sadu U křížku ne jeden, ale hned několik ořešáků. Na jednom místě se tak nabízí jedinečná příležitost ochutnat a chuťově porovnat různé odrůdy tohoto oblíbeného ovoce. Při pohledu dolů do sadu lze vidět, že kromě malých vysázených ořešáků se v okolí vyskytuje poměrně velké množství vzrostlých jedinců, které se uchytily bez lidského přičinění. Zdálo by se tedy, že výsadba ořešáků je v těchto místech spíše nošením dříví do lesa, ale opak je pravdou. Pokud se vysadí ořech ze semínka, jen málokdy dosahuje kvalit svých předků. Stává se, že skořápka, která se u rodičovského stromku dala rozlousknout jednoduše, je najednou téměř nedobytná. Plody mění chuť, a také jádro se může zmenšit. Na dozrání prvních ořechů se u semenáčků může čekat i více než deset let. Proto se dnes vysazují ořešáky s předem naroubovanou odrůdou. Výhodou je, že začnou plodit velmi brzy.

Velmi zajímavé jsou šlechtitelské příběhy, které stojí za každým stromem v sadu. Například odrůdy Jupiter a Apollo by podle názvu mohly pocházet z Itálie či Řecka, ve skutečnosti jsou však z Moravy. Jak tedy byly vyšlechtěny? Kdysi dávno známý moravský ovocnář navštěvoval trhy a jednou u stánku ochutnal opravdu skvělé ořechy. Zjistil, že jejich chuť je jedinečná a ptal se, kde je natrhali. Stánkaři to odmítli prozradit, protože nechtěli přijít o svůj zdroj obživy. Ovocnář se nevzdal a vypátral, že strom stojí blízko rakouských hranic. Později se týmu šlechtitelské stanice ve Valticích podařilo dostat od vojáků hlídajících státní hranici povolení k odebrání roubů. Odvezené rouby ve Valticích začali ihned testovat. Postupně se šlechtitelům podařilo dosáhnout ideálních kvalit ořechů u dvou stromů, byl to právě zmiňovaný Jupiter a Apollo (liší se dobou rašení). Jejich plody jsou takzvané polopapíráky – tedy ani tvrdé skořápky, ale ani příliš měkké, které by mohli snadno rozklovat ptáci¹.  Louskáte-li ořechy v radlickém sadu, ochutnáváte vlastně jedny z nejkvalitnějších moravských ořechů.

Kromě ořešáků, umístěných ve spodní partii sadu, tu nalezneme i jabloně, hrušně a slivoně. 

Na místě dnešního sadu bývalo pole, které patřilo, jako mnoho jiných pozemků, k rozsáhlému majetku šlechtického rodu Schwarzenbergů. Roku 1923 připadl pozemek hlavnímu městu Praha, které jej vlastní dodnes.

 

Od sametové revoluce pozemek přestal sloužit k polnímu hospodaření a postupně zarůstal, než byl vytipován k založení ovocného sadu. V roce 2017 zde byly vysázely jabloně, slivoně, hrušně a ořešáky. Jejich spon byl udán několika zdejšími stromky, které dříve lemovaly pole. I přes horší podloží se zde nová výsadba překvapivě velmi dobře ujala. Ani suché roky nevedly k tomu, že by bylo třeba vyměnit jeden jediný stromek, což je nejen mezi pražskými lokalitami unikátní. V současné době (2023) už je možno česat hrušky i ořechy. 

Podle historických map kousek od sadu stával malý kříž, proto tedy i sad dostal jméno U křížku. Pamětník Pavel Kyselý vzpomíná: „Když jsem byl asi dvanáctiletý nebo třináctiletý kluk, to bylo v roce 1965, hráli jsme si s ostatními kamarády různé hry, a kdo byl nejstatečnější ten to dokázal tím, že doběhl, až ke křížku. Pamatuji si, že na něm byl německý nápis.” Dnes už po křížku není patrný ani zbytek podstavce, zmizel beze stop. Nedaleko tohoto místa byl v prosinci 2023 umístěn nový kříž. Je na místě viditelném ze stávající cesty a nedaleko je umístěna dřevěná lavička, která vybízí ke chvilce klidného posezení. Ocelový kovaný křížek pochází ze zrušeného hřbitova při kostele sv. Filipa a Jakuba na Zlíchově, kde byl dlouhou dobu umístěn za vstupní brankou. Pískovcový podstavec je pozůstatek neznámého náhrobku ze stejného místa. Základna pod podstavcem byla zbudována z vápencových kamenů pocházejících ze zdí budovy bývalého hostince č.p. 38 v Hlubočepech, zbořeného v roce 2023. 

Sad je pravidelně mozaikovitě sečen a sousední pozemky jsou spásány ovcemi. Zdejší ovocný sad slouží jako přechodový ostrůvek mezi polem, loukou a plochami, které jsou porostlé náletovými dřevinami. Má charakter stepní lokality a zvyšuje druhovou pestrost, protože je v něm možné najít jak druhy luční, tak i lesní, které se zde setkávají a propojují. 

V sadu se v době průzkumu vyskytovaly běžné druhy motýlů, a to bělásek řepkový či okáč poháňkový. Z rostlin zde lze najít kromě klasických lučních druhů také zástupce vlhkomilnějších druhů, jako například kapradinu kapraď samec.

Na nedaleké pole často zavítají hledači „pokladů”, kteří s detektorem kovu pečlivě procházejí orniční brázdy. 

 

Dle pamětníka Pavla Kyselého bývala tato část Radlic poměrně hojně osázena hrušněmi. Je to patrné i ze starých map, kde nedaleko hřbitova je například alej pojmenovaná U hruštičky.

 

Nedaleko zdejšího nově založeného sadu, naproti Radlickému hřbitovu býval kdysi jiný, veliký sad. Rostly v něm jabloně, třešně a hrušně. Po druhé světové válce jej začal spravovat Státní statek Praha. Stromy zde byly volně přístupné a pro lidi z okolí sloužily jako dobrý zdroj ovoce. Nad sadem stávala slepičárna. V roce 1984 se zaměstnanci tehdejšího podniku Motorlet (kdysi významná výrobna leteckých motorů) dohodli se se Státním statkem Praha na přenechání sadu k vybudování zahrádek.