Řepora

Určené odrůdy

---

Malý sad Řepora lze vnímat jako analogii k selským sadům. Dříve na vesnicích za chalupami byly zahrady a na jejich konci, při přechodu do volné krajiny, se sázely ovocné stromy. Zde je taktéž zástavba převážně rodinných domů a za ní malý sad, na který navazuje „divočejší příroda” lokality Hliník.

Sad Řepora zde nabízí městským obyvatelům tolik cenný kontakt s přírodou. Paradoxem je, že právě tento dnešní ostrůvek zeleně je místem, ze kterého město vyrostlo. Okolní podloží totiž poskytovalo materiál, z něhož se stavěly domy. V minulém století se v této oblasti těžila hlína na výrobu cihel, a mnoho pražských staveb ji má dosud ve svém zdivu. Dnes je cihelný průmysl minulostí a místo žhnoucích cihlářských pecí tu bylo vytvořeno místo k odpočinku a relaxaci.

Sad byl osázen na pozvolném svahu v roce 2018 třemi řadami stromů a číslo tři vystihuje i počet druhů ovocných stromů. Rostou zde jabloně, třešně a jeřáby oskeruše. Právě poslední jmenované jeřáby oskeruše jsou zde nepřekvapivě ve třech exemplářích. Pozornému oku neunikne, že jejich rozestup od ostatních stromů neboli spon je větší než u jabloní a třešní. Důvodem je předpoklad, že jejich koruna bude oproti ostatním vysázeným stromkům rozložitější. Mezi mladými stromky vede pouze vyšlapaná pěšinka, která ukazuje, jak moc už lidé tento nově revitalizovaný kousek krajiny znají a využívají.

Z vysázených odrůd ovocných stromů lze ochutnat například třešeň Lyonskou ranou, která se pyšní tmavými, sytě červenými plody. Tato původem francouzská kráska je polochrupka, její dužina tedy není ani tuhá ani měkká, je zkrátka akorát. Plodí poměrně brzy již v druhé půli června, takže často uniká červivosti, a navíc odolává mrazům. Je tedy vysoká pravděpodobnost, že urodí dostatek ovoce k ochutnání. 

Historie

Na místě dnešního sadu bývala původně pole a na malé části i pastvina. ¹ Na poli se pěstovaly hlavně různé druhy obilí a později i cukrová řepa. ²

V roce 1897 na sousedních pozemcích vybudoval František Schmidt cihelnu, která produkovala až 3 miliony cihel ročně, což bylo na tehdejší dobu vysoké číslo. Nástupci Františka Schmidta však nedokázali podnik udržet a cihelna po jeho smrti skončila v dražbě. V roce 1905 zakoupil cihelnu Hugo Reiser, pod jehož jménem je dodnes známá. Byl to velmi schopný podnikatel, který celou výrobu zásadně rozšířil a zmodernizoval. Když v roce 1919 zemřel, stala se cihelna majetkem jeho synů Antonína a Viktora. Za jejich působení se k produkci cihel nově přidala i výroba vápna a z ruční práce se přešlo na strojovou výrobu.

Ve 20. letech bratři Reiserové postupně odkoupili sousední pozemky včetně toho, na kterém je dnešní sad, a převedli je z pole na hliniště. Firma postupně zvyšovala výrobu, dokonce zaměstnávala pracovníky i na noční směnu, a tak se brzy stala jednou z největších výroben cihel v Praze. V roce 1929 se jich zde vyrobilo neuvěřitelných 22 milionů kusů. Rozkvět cihelny ukončila druhá světová válka, kdy se stala majetkem Německé říše. ³

Po konci války se místní pozemky převedly na národní podnik Pražské cihelny a v roce 1963 na národní podnik Pražské stavební závody. ⁴

Práce v cihelně a na hliništi je dnes už pro většinu lidí nepředstavitelná, ale můžeme si udělat obrázek z podrobných vzpomínek Karla Peterky, který zde strávil dvě léta na brigádě (1963–1964) a celý proces výroby popsal takto: „Původně se v počátcích pro ruční výrobu hlína nakopala na podzim krumpáči a motykami na hromady určité velikosti, aby hlína v zimě promrzala a na jaře byla jemnější. Při kopání se z hlíny vybíraly cicváry (vápenité kousky). Přes zimu se nevyrábělo. Jakmile počasí dovolilo, vyráběly se cihly ručně tak, že se z hlíny opět vybíraly cicváry, míchala se s vodou na tvárnou hmotu, ta se napěchovala do formy na cihlářském stole, nahoře se to strhlo štrejholcem a dalo se to sušit. Na ruční výrobě pracovaly celé rodiny, tedy kromě rodičů i děti. Sušilo se v kůlnách, aby na cihly nepršelo, a usušené cihly se vypalovaly v kruhových pecích, v těch se topilo mourem. Co si pamatuji, byly v hliníku celkem tři vodní plochy, malý koupák, velký koupák a kulaťák. Na malém koupáku prý byla za protektorátu plovárna, já ji už nepamatuji. Jako malý kluk si pamatuji v hliníku bagr, polní dráhu a vozíky, tažené od bagru lanem. Přes koleje vedla lávka a po ní se dalo přejít na pěšinu, vedoucí až ke Krtni a silnici do Třebonic. 

Pohled na hliník od východu. 1 - bouda pro dělníky, 2 - vyřazený bagr, 3 - malý bagr k plnění vozíků hlínou, 4 - velký bagr "enderák", 5 - hromady hlíny z výkopu, vymezující obvod hliníku. Za těmito výkopy byla pole. Zdroj: Karel Peterka

Když jsem nastoupil na brigádu v roce 1963, tahala vozíky k bagru dieselová lokomotivka a bagry tam byly dva. Ten, co bagroval hlínu z rostlého terénu, větší, se nazýval enderák, podle země výrobce. Jím nabagrovaná hlína se vršila na haldě, kde na ní pracovalo počasí, byly v ní kusy břidlice a ty se působením povětrnostních vlivů rozpadaly. Z haldy bagroval hlínu do vozíků malý bagr, obsluhovaný bagristou se dvěma pomocníky. Mašinka přitáhla 5 až 6 prázdných vozíků, ve kterých bylo podle pokynu vedoucího asi 6 lopat mouru, z bagru se do nich nasypala hlína a mašinka je odvezla dolů do cihelny. 

Tam se ve strojích rozemlela, promíchala a z lisu vyjížděl materiál formátu 150 x 300 mm. Ten se za lisem strojně nasekal na délky 75 mm a tím vznikla klasická cihla plná 15 x 30 x 7,5 cm. Později se také vyráběly cihly CDM jiného rozměru. Výrobky lisu se rovnaly na dvojice dřevěných latí asi po 20 kusech, nad sebe vešlo se asi 10 latí s cihlami, a elektrickým vozíkem (trolejí) byly převezeny do sušicích komor. V těch bylo parní topení, takže bylo asi za 24 hodin usušeno a druhou stranou se z komor vyváželo do kruhové pece k vypálení. Usušená cihla vážila před vypálením asi 7 až 8 kilogramů, po vypálení cca 5 kg. Když byly usušené cihly přivezeny k peci, veškerá manipulace dál probíhala ručně, v horku a prachu. Po zavezení se průchod do pece zazdil. V peci se topilo mourem, dopraveným k ní železničními vagony, vyložení probíhalo s pomocí pásových dopravníků na horní patro pece na hromadu a po peci se rozváželo ručně kolečkem. Mour byl lehký, tak bylo kolečko upraveno a mělo zvýšené postranice, kvůli produktivitě práce. Po vypálení se ještě hodně teplé cihly vyvážely nebo i rovnou nakládaly k odvozu. Já jsem pracoval nejdřív na dolním konci úzkokolejky při rozepínání vozíků a jejich dopravě. Tenkrát se pracovalo 6 dní v týdnu, pondělí až pátek 8 hodin, v sobotu 6.”

Zestátněná cihelna byla v provozu do první poloviny 70. let 20. století. Poté již výroba skončila a celé území postupně zarůstalo. Z pozemku dnešního sadu se stala skládka, která později také zarostla.

Založení sadu v roce 2017

V roce 2017 se zásluhou odboru ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy začal nehostinný kousek nevyužitého území plného odpadu a náletových dřevin měnit. V rámci sanace plochy byl nejprve odvezen všechen odpad a poté navezena vrstva ornice. Následující rok byl na nově upravené ploše založen sad. Ten tak tvoří přechodový pás mezi novou výstavbou na východním okraji a zapojeným porostem stromů na západě. V horní, jižní, části sad navazuje na registrovaný významný krajinný prvek Step v Řeporyjích. Právě v horní části sadu byla ponechána půda bez osetí, aby zde v procesu spontánní sukcese měly šanci na uchycení i další druhy rostlin. 

Jak vznikal sad v Řepoře

 

Péče o sad

V sadu se provádí dvakrát ročně pásová seč. Pokosená tráva se ukládá v nižších partiích sadu na kompost, který slouží zároveň jako úkryt pro drobná zvířata. Část sena se využívá jako mulč okolo stromků. 

Další rostliny a živočichové v sadu

Sad v letních měsících nabízí opravdu velkou škálu kvetoucích rostlin. 

Zajímavou bylinou je například zdravínek jarní pozdní. Je to poloparazitická rostlina, jejíž přeměněné kořeny jsou napojeny na okolní hostitelské rostliny, ze kterých čerpá živiny. Podle kvalit hostitele, jakého si „vybere“, se odvíjí i vzhled zdravínku, tedy například jeho velikost či četnost květů... 

Z motýlí fauny lze pozorovat například ohniváčka černočárného, běláska zelného i řepového nebo modráska vikvicového. Od místního rodáka Karla Peterky víme, jak vypadala flóra hliníku v 50. letech 20. století, tedy v době jeho školní docházky. „Z jara se svahy hliníku pozlatily koberci podbělu, v rámci povinného sběru léčivých bylin jsme měli za úkol přinést asi 20 dkg usušeného květu, také jsme tam v rámci sběru trhali kopřivy nebo květy hlohu...,“ vzpomíná na své mládí. 

Zajímavosti

Řeporyje jsou známy svými bohatými archeologickými nálezy. Řada zajímavých artefaktů byla nalezena i v cihelně Hugo Reisera. 

---

Zdroje informací

¹ ČÚZK
² Pamětník Karel Peterka
³ HÁJEK, Josef, BARTOŠ, Ladislav, KOBEROVÁ, Veronika, KIBIC, Karel, MALOUŠEK, Jan a SEMERÁD, Matouš. Cihly v historické architektuře Prahy: o výrobě a využití zdicích cihel: seznam pražských cihelen. Praha: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Praze, 2017.
⁴ ČÚZK

---

FOTOGALERIE sad Řepora