Vodní toky
V Praze bychom našli 100 potoků, jejichž celková délka je 364 km, z čehož na velké potoky (Botič, Dalejský, Kunratický, Litovicko-Šárecký, Lipanský, Rokytka a Říčanka) připadá 142 km a menší potoky a potůčky pak 222 km.
Hlavní město Praha, zastoupené odborem ochrany prostředí MHMP zajišťuje správu a financuje údržbu:
- 319 km potoků na území hl. m. Prahy a 6 km za hranicemi Prahy (Litovicko-Šárecký od Litovického rybníka po nádrž Jiviny a Vestecký potok),
- 24 km náhonů, odtoků a paralelních koryt potoků a cca 120 ha související zeleně.
Výkon správy a údržbu pražských potoků zajišťuje organizace Lesy hl.m. Prahy.
Stanoviska správce toku vydává za hl. m. Prahu organizace Lesy hl.m. Prahy.
"NEJ" pražských potoků
- Nejdelší pražský potok je Rokytka s délkou − 36,2 km
- Nejvodnatějším potokem je Botič
- Nejvíce zatrubněným potokem je Motolský potok
- Nejhezčím pražským potokem je Rokytka v přírodní rezervaci Mýto v Nedvězí
Dřívější pohled na vodní toky ve městech
V průběhu let se však pohled na vodu v krajině a zejména ve městě velmi měnil. Ve minulém století se na vodní toky ve městech pohlíželo spíše jako na překážku při budování infrastruktury. Voda byla navíc považována za neovladatelný a nebezpečný živel, který je potřeba z města co nejrychleji odvést, nejlépe pod povrchem. Tyto názory měly za následek rozsáhlé zatrubňování, nesmyslné zkapacitňování, monstrózní opevňování a napřimování přirozených koryt. Zároveň s tím bylo okolí toků zaváženo zeminou a odpady a zanikla tak obrovská plocha přirozených retencí. Došlo tak ke zrychlení odtoku vody, vysušení krajiny a narušení malého koloběhu vody.Současný pohled na význam vodních toků v Praze
Dnešní pohled je však již poněkud jiný. Voda je chápána jako nedílná součást města a městské zeleně. S tímto názorem se ztotožňují i snahy současného správce vodních toků a nádrží v Praze. Vodní toky by již neměly být jen koryta na odvádění vody, ale zelené koridory a tepna města, které slouží i k rekreaci a jiným volnočasovým aktivitám. Okolí potoků je také oblíbeným místem pro budování nových cyklistických stezek a stávají se součástí městské zeleně a parků. Dříve zatrubněné potoky jsou nově otevírány a revitalizovány.
Revitalizacím potoků je věnován i projekt „Potoky pro život”, který byl zahájen již v roce 2005. Již motto projektu "Vracíme potokům život a jejich přírodní krásu" prozrazuje, že snahou je vrátit vodu do života města a zároveň jí přiblížit lidem.
Povodně na potocích
Povodně v roce 2013 ukázaly, že pouze velké kapacitní koryto potoka své okolí před povodněmi neochrání. Povodním je potřeba předcházet zejména rozumným přístupem k hospodaření s dešťovými vodami. Proto správce toku u nové zástavby vždy požaduje budování retenčních opatření, aby nedošlo ke zvýšení odtoku z nově zastavovaných a rozvojových území. Dalším důležitým krokem protipovodňové ochrany je ponechání dostatečného prostoru kolem toků, kde se voda může neškodně rozlít. Po povodních 2013 jsou vytipovány lokality, kde budou kolem potoků odstraňovány historické navážky a znovu se otevře údolní niva.
Důležitou součástí protipovodňové ochrany jsou i měřící (Limnigrafické) stanice, které sledují výšky hladin na potocích a mohou informovat o hrozícím nebezpečí. Více o Limnigrafických stanicích a možnostech sledování průtoků naleznete zde ».
Ochrana potoků
Revitalizace potoků
Pod pojmem revitalizace potoka si de facto můžeme představit jakékoli vylepšení jeho stávajícího nebo nevyhovujícího stavu. Revitalizace rozlišujeme na technické, přírodě blízké a přírodní.
Technické revitalizace provádíme tam, kde již není možné potok zpřírodnit a je potřeba zachovat technické opevnění koryta. Jedná se většinou o úseky toků v husté zástavbě, kde je potok sevřen nábřežními zdmi. Revitalizace se tedy většinou týká celkové rekonstrukce nábřežních zdí které vždy obkládáme kamenem a je-li to možné i úprav dna spočívající většinou v nahrazení kamenné dlažby nebo betonů balvanitou rovnaninou nebo kamennými prahy.
Přírodě blízké revitalizace se provádějí nejčastěji na napřímených a kapacitních tocích, kde je potřeba z nějakých důvodů koryto potoka ponechat ve stávající trase a profilu a zárověň je nutné koryto stabilizovat. Zde používámě nejčastěji balvanitou rovnaninu z kamenů o hmotnosti 200−500 kg, která se dá výborně přizpůsobit místním podmínkám, lze ji osázet mokřadní vegetací a dno se může vymodelovat tak, aby mělo velkou členitost. Tento typ revitalizací je v Praze používán asi nejčastěji.
Přírodní revitalizace jsou jakousi třešničnou na dortu revitalizacích v městském prostředí. K přírodním revitalizacím lze přistoupit tehdy, máme-li dostatek prostoru pro výstavbu nového meandrujícího koryta. Revitalizované koryto by mělo být mělké s malým spádem a, členitým dnem. Výhodou přírodních meandrujících koryt je, že i při větších průtocích zde voda zde teče pomaleji, neničí koryto a zůstává zde životní prostor pro vodní organismy. Součástí přírodních revitalizací je i výstavba tůní, obnova přirozených břehových porostů a případně i aplikace mrtvého dřeva.
